Category: Osobní

About romantic movies

Bruce Campbell, the ultimate B actor, in his book “Make Love!… the Bruce Campbell Way” says about romance and romance scenes:

“Hollywood is successful at portraying relationship as because it manages to bring our fantasies to life: it presents a “what if” world in which we can lose ourselves for a few hours. In movies, when it comes to man and women, everything happens at the speed of light. Couples fall in love at first glance. Later, during sex (which happens on the first date), men get instant erections and can make love for hours. Women achieve orgasms in record time, some going for three in a row. The sex will always be good, and it must be in some imaginative place, like a freight elevator or a nuclear submarine. Poor Barry, I can see why he was confused – like all of us, he had been brainwashed for years.”

The key words are our fantasies. Romance films are only fantasies, like most other films. They’re make believe. So why the double standard? Why are romantic fantasies considered better and more valuable in the eyes of the critics and general audiences than action or sci-fi fantasies?

— Love, Emotions, and Other Little Things or “Why Romance Films Suck”

Pár poznámek k akci “Střílejte na vozíčkáře”

Vím, že se to asi některým lidem nebude vůbec líbit, ale aspoň já osobně beru, že u “Střílejte na vozíčkáře” se jedná i o PR akci. A kdo tvrdí, že ne, tak kecá.

Začněme u “charity” obecně. Pomoc lidem i já raději dělám konkrétní – konkrétním pro mě známým lidem, vidět konkrétní výsledek svého snažení – nemusím moc různé sbírky a fondy, a už vůbec, když mě po cestě do práce zastavuje 10 různých lidí s kasičkama.. A lidí, co to řeší stejně znám i v Židenicích dost, teď díky pokusu zorganizovat zapojení tohoto svého klubu do této akce dokonce ještě víc než jsem čekal.. Zároveň i mi více vyhovuje, když se o mých aktivitách moc neví – nepotřebuju uznání “jak jsem hodný kluk.”

Takže z pohledu klubu/týmu zbývá to PR – být někde napsaný na seznamu že přispíváme na dobrou věc.. Že můžeme říct, že naše góly přispívají i k něčemu dalšímu než k případnému zisku bodů do tabulky – říct pak: “My nejen skončili tolikátí v lize, ale ještě jsme hodní kluci a holky a (ne)malou měrou jsme přispěli na dobrou věc.”

Tento způsob uvažování se nemusí někomu líbit – ale třeba pokud Tigers bude pokračovat tempem, jaké nastolilo, tak dá téměř jistě v rámci celé sezóny nejvíc, což organizátoři akce patřičně zpropagují – Tigers zas budou vidět v médiích, dobrá kladná reklama – co si budem namlouvat.. A líp se shánějí peníze na tým co je vidět, o kterém je slyšet..

Nemusí (a nejspíš není) to jediný motiv – ale nějakou roli tam beztak hraje. Z tohoto pohledu mi ta akce “Střílejte na vozíčkáře” přijde fakt zajímavá: florbalisti pro florbalisty, hromadná akce (rozdrobení nákladů mezi víc lidí), trochu okatá propagace klubu že nemyslí jen na sebe a v neposlední řadě i potenciálně možná inspirace některých lidí začít taky něco dělat nejen pro sebe.

Osobně celou akci “Střílejte na vozíčkáře” PODPORUJU, jasně – a byl bych rád kdyby se můj klub zapojil. Z důvodu využití další možnosti zviditelnění se a pomoci něčemu užitečnému. Ale zároveň uznávám argument, že jak PR klubu, tak charita se dá dělat jinak a pro tuto jinou cestu se můj oddíl rozhodl.

A není tak o nic horší, ani o nic lepší, než oddíly, které se zapojily…

Kdo to řekl…

První školní den na americké střední škole představuje učitelka nového žáka, Sakiro Suzuki z Japonska.
Hodina začíná a učitelka se ptá: “Uvidíme, kdo ovládá kulturní historii Ameriky? Kdo řekl: Dejte mi svobodu nebo mě zabte?”
Hrobové ticho ve tříde, jen Suzuki zvedne ruku: “Patrick Henry 1775 ve Philadelphii.”
“Výborně Suzuki, kdo řekl: Stát je národ a národ nesmí zhynout?”
Suzuki se postaví: “Abraham Lincoln 1863 ve Washingtonu.”
Učitelka se podívá na žáky a říká: “Stydím se za Vás, Suzuki je Japonec a zná americkou historii lépe než vy!”
Zezadu se ozve tichý hlas: “Polib mi prdel, zasraný Japončíku!”
“Kdo to řekl?” zvolá učitelka.
Suzuki zvedne ruku a bez vyzvání odpoví: “General McArthur 1942 v Guadalcanal a Lee Iacocca 1982 při valné hromadě firmy Chrysler.”
Třída je zcela ticho jen zezadu se ozve: “Je mi z toho na blití!”
Učitelka křičí: “Kdo to byl!”
Suzuki odpovídá okamžitě: “George Bush senior japonskému premierovi Tanakovi v průběhu oběda, Tokio 1991.”
Jeden ze studentů se postaví a otráveně řekne: “Vyhul mi!”
Učitelka hystericky: “A dost! Kdo to byl teď?”
Suzuki bez mrknutí oka: “Bill Clinton Monice Levinsky, 1997 ve Washingtonu, oválná pracovna Bílého domu.”
Další ze studentů se postaví a zařve: “Suzuki je hromada sraček!”
A Suzuki opět klidně: “Valentino Rossi při Velké ceně motocyklů v Brazilii 2002.”
Třída zcela propadne hysterii, učitelka upadá do bezvědomí, dveře se otevřou a vejde ředitel: “Kurva, takový bordel jsem ješte neviděl!!”
Suzuki: “Vladimír Špidla, ministru financí při předložení státního rozpočtu, Praha 2003.”