Návod, jak jednoduše rozeznat levičáka od pravičáka

Nemá-li pravičák rád zbraně, nekupuje je.
Nemá-li levičák rád zbraně, chce je zakázat.

Když je pravičák vegetarián, nejí maso.
Když je levičák vegetarián, dělá povstání proti živočišným proteinům.

Když je pravičák buzík, užívá v klidu svého života.
Když je levičák buzík, požaduje od společnosti, aby ho respektovala.

Když pravičák přijde o práci, přemýšlí, jak by se z této situace dostal.
Když přijde o práci levičák, stěžuje si na diskriminaci.

Když se pravičákovi nelíbí televizní diskuse, tak tu televizi vypne.
Když se levičákovi nelíbí televizní diskuse, chce ty idioty, co v televizi vykládají nesmysly zažalovat.

Když je pravičák nevěřící, tak nechodí ani do kostela, ani do synagogy, ani do mešity.
Když je levičák nevěřící, tak chce zakázat, aby se na veřejnosti objevovaly jakékoli symboly Boha, víry a jakéhokoli náboženství.

Když je pravičák nemocný, jde k doktorovi, koupí si léky a bere je.
Když je levičák nemocný, apeluje na národní solidaritu.

Je-li na tom ekonomika špatně, uvědomí si pravičák, že je třeba vyhrnout rukávy a začít něco dělat.
Je-li na tom ekonomika špatně, hořekuje levičák a nadává na zlé zaměstnavatele, kteří si cpou kapsy, okrádají zemi a on zaměstnanec je oběť.

Pravičák, co dočetl tyto řádky, pošle je dál.
Levičák, co dočetl tyto řádky je rozhodně dál nepošle.

Výzva menšinám: přizpůsobte se, tolerujte nebo odejděte..

Muslimové, kteří chtějí žít podle islámského práva Sharia, byli ve středu vyzváni, aby opustili Austrálii, čímž se vláda zaměřila na radikály ve snaze odvrátit možné teroristické útoky.

Rudd sám pak rozhněval některé australské muslimy prohlášením, že podporoval špionážní agentury ve sledování národních menšin. Cituji:
„Přistěhovalci, ne Australané, se musí přizpůsobit. Přijměte to, nebo odejděte. Jsem unavený obavami tohoto národa u toho, zda nejsme ohroženi nějakými jedinci či jejich kulturou. Od teroristického útoku na Bali jsme u většiny Australanů zaznamenali nárůst vlastenectví.“

Naše kultura se vyvíjela během více než dvou století bojů, pokoušení a vítězství milionů mužů a žen, jež usilovali o svobodu. Mluvíme převážně anglicky, ne španělsky, libanonsky, arabsky, čínsky, japonsky, rusky, nebo jakkoli jinak. Tudíž pokud se chcete stát součástí naší společnosti, naučte se jazyk!

Většina Australanů věří v Boha. Není to žádný politický pravicový nátlak, ale prostý fakt, neboť právě křesťanští muži a ženy založili tento stát na křesťanských principech, což je jasně zdokumentováno. A je jistě vhodné, aby to bylo vyobrazeno na stěnách našich škol. Pokud vás bůh obtěžuje, navrhuji vám, abyste uvažovali o jiné části světa jako svém domově, neboť Bůh je součástí naší kultury.

Vaši víru můžeme akceptovat, a nebudeme se ptát proč. Vše, co žádáme, je abyste vy akceptovali tu naši a žili s námi v souladu a pokojném soužití.

Tohle je naše země, naše půda a náš způsob života a dáme vám veškerou příležitost k tomu, abyste toho všechno mohli užívat. Ale jakmile jste si začali stěžovat, naříkat a remcat o naší vlajce, našich závazcích, naší křesťanské víře nebo našem způsobu života, velmi Vám doporučuji využít další přednosti naší skvělé australské svobody – právo odejít. Pokud jste nešťastní, odejděte. Nenutili jsme vás sem přijít. Požádali jste, abyste tu mohli být. Tak přijměte zemi, která přijala vás.“

Možná, že pokud mezi sebou tohle rozšíříme, najdeme i my odvahu začít mluvit a vyslovit tu samou pravdu. Pokud souhlasíš, pošli tohle co nejvíce lidem, které znáš.

— zdroj: Facebook

Kdo to řekl…

První školní den na americké střední škole představuje učitelka nového žáka, Sakiro Suzuki z Japonska.
Hodina začíná a učitelka se ptá: “Uvidíme, kdo ovládá kulturní historii Ameriky? Kdo řekl: Dejte mi svobodu nebo mě zabte?”
Hrobové ticho ve tříde, jen Suzuki zvedne ruku: “Patrick Henry 1775 ve Philadelphii.”
“Výborně Suzuki, kdo řekl: Stát je národ a národ nesmí zhynout?”
Suzuki se postaví: “Abraham Lincoln 1863 ve Washingtonu.”
Učitelka se podívá na žáky a říká: “Stydím se za Vás, Suzuki je Japonec a zná americkou historii lépe než vy!”
Zezadu se ozve tichý hlas: “Polib mi prdel, zasraný Japončíku!”
“Kdo to řekl?” zvolá učitelka.
Suzuki zvedne ruku a bez vyzvání odpoví: “General McArthur 1942 v Guadalcanal a Lee Iacocca 1982 při valné hromadě firmy Chrysler.”
Třída je zcela ticho jen zezadu se ozve: “Je mi z toho na blití!”
Učitelka křičí: “Kdo to byl!”
Suzuki odpovídá okamžitě: “George Bush senior japonskému premierovi Tanakovi v průběhu oběda, Tokio 1991.”
Jeden ze studentů se postaví a otráveně řekne: “Vyhul mi!”
Učitelka hystericky: “A dost! Kdo to byl teď?”
Suzuki bez mrknutí oka: “Bill Clinton Monice Levinsky, 1997 ve Washingtonu, oválná pracovna Bílého domu.”
Další ze studentů se postaví a zařve: “Suzuki je hromada sraček!”
A Suzuki opět klidně: “Valentino Rossi při Velké ceně motocyklů v Brazilii 2002.”
Třída zcela propadne hysterii, učitelka upadá do bezvědomí, dveře se otevřou a vejde ředitel: “Kurva, takový bordel jsem ješte neviděl!!”
Suzuki: “Vladimír Špidla, ministru financí při předložení státního rozpočtu, Praha 2003.”

Daňový systém ČR

Jak to celé funguje… Pohádka pro (a)sociální demokraty

Milé děti a neznalí, ale naivní socialističtí jedinci, dnes si povíme něco o socanském daňovém systému a daňových úlevách.Nebojte se toho názvu, vysvětlíme si to tak, že tomu bude každý rozumět.

Žilo bylo 10 pánů, kteří spolu chodili každý den do restaurace na oběd. Za oběd měli pokaždé zaplatit dohromady přesně 1 000 korun. Pánové se dohodli na tom, ze se na té tisícovce budou podílet tak, jak platí daně. Takže první čtyři, ti nejchudší, neplatili nic. Pátý zaplatil 10 korun, šestý 30 korun, sedmý 70 korun, osmý 120 korun, devátý 180 korun a desátý, ten nejbohatší, 590 korun. Takhle to šlo celé roky a nikdo si nestěžoval.

Až jednou hostinský přišel s tím, že jim dá slevu a bude po nich chtít každý den za oběd jen 800 korun místo 1 000, protože jsou to stálí zákazníci. To bylo od něho moc hezké. Jak si ale rozdělit těch ušetřených 200 korun? Kdyby každý z deseti pánu platil o 20 korun méně, prvních pět pánů by dokonce dostávalo peníze za to, ze chodí na oběd. Hostinský jim navrhl se o úsporu podělit tak, v jakém poměru platí za oběd. Vzal si papír a tužku a začal počítat. Vyšlo mu toto: Pátý pán už nebude muset platit nic, stejně jako první čtyři, takže 100 % úspora. Šestý bude platit 20 korun, místo 30, ušetří 33 %. Sedmý bude platit 50 místo 70 korun, ušetří 28 %. Osmý pán zaplatí 90 místo 120 korun a ušetří 25 %. Devátý zaplatí 140 místo 180 korun, takže ušetří 22 %. Desátý pán, nejbohatší, bude platit 490 místo 590 korun. Úspora 16 %. Každý z těch šesti na tom bude lépe než předtím, a ti první čtyři mohou i nadále jíst zadarmo.

Jak se ale vzápětí ukázalo, velké nadšení ten návrh nevyvolal. “Takže já z těch 200 korun dostanu jen 10?”, křičel šestý pán, ukázal na desátého, nejbohatšího, a pokračoval: “A tenhleten dostane hned 100!” “To je pravda!”, křičel pátý pán, “Já ušetřím jen 10 korun, ale on desetkrát víc!”. “Opravdu!”, přidal se sedmý, “takže jemu stovku a mně jen dvacku?!”. Rozkřičeli se i první čtyři pánové: “A my nedostaneme vůbec nic? Jak k tomu přijdeme? Zase jsou na tom nejhůř ti nejchudší, jako vždycky!” A všech devět se vrhlo na toho desátého a ztloukli ho.

Příštího dne se desátý pán u oběda neobjevil. Nijak jim to nevadilo, prostě si sedli a jedli bez něho. Když ale došlo k placení, zjistili zajímavou věc: Všichni dohromady neměli ani na polovinu sumy, kterou zrovna projedli. A pokud mezitím neumřeli hlady, tak se tomu diví dodnes.

A takhle, milé děti, funguje dnešní český daňový systém. Pokud dojde k daňové úlevě, mají z toho nejvíc ti nejbohatší. Pokud by ale museli platit příliš, může se stát, že se příští den u našeho stolu neobjeví. Ve Švýcarsku, v Karibiku a i jinde na světě je spousta pěkných restaurací.

Hádanka jako prémie: Proč mají spolu ČSSD a KSČM nejvíc hlasů?
Odpověď: Protože jejich voliči reprezentují především pány č.1-4.